Někdy si pro nás mrtví přijdou

Příběh, který mi poslala paní Štěpánka Vacková

Babička, s kterou bydlím má neustále zdravotní potíže a ta druhá, vzdálenější, naopak vždy byla zdravá jako rybička. Obě jsem moc milovala a stále miluji a tak jsem si nechtěla připustit, že bych o jednu z nich mohla přijít. Často jsem přemýšlela nad tím, ač jsem nechtěla, která z nich by mi víc chyběla, co by to pro mě znamenalo, kdyby tu jedna z nich nebyla atp., až se mi jednou zdál sen, ve kterém jsem dělala závěrečné zkoušky ve škole a má vzdálenější babička v té době umírala v nemocnici.

Protože mé sny se občas splní do posledního detailu, bála jsem se toho, že i tento sen by se mohl stát skutečností, a proto jsem své závěrečné zkoušky pořád oddalovala a oddalovala… Jednou mi však už došly všechny pokusy a tak jsem se musela rozhodnout, zda to risknout nebo ne. Koneckonců když člověk na zemi úkol splní a má odejít, tak stejně odejde, a my s tím nic neuděláme. A tak jsem šla na závěrečné zkoušky s cílem udělat je a přesně v tu dobu má vzdálenější babička umírala v nemocnici.

A jako by se můj sen stal skutečností, den, kdy jsem měla zkoušku, měla babička poslední dny na tomto světě – dle doktorů. Hned druhý den po mé zkoušce jsme jeli za babičkou do nemocnice, už nás skoro nevnímala, ale evidentně na nás čekala, aby se s námi mohla rozloučit. Když jsme u ní byli, pořád jsem cítila, jako by mě někdo hladil a říkal mi mužským hlasem větu: “Už běžte, už běžte…”. Nechtěla jsem odejít, ale nakonec jsme museli…

Když jsme přijeli večer domů, šla jsem celkem brzy spát a zdál se mi takový divný sen. V tom snu jsem byla v babiččiným bytě, seděla jsem na gauči a povídala jsem si tam s dědou. Děda v té době byl již dávno po smrti. Pak tam k nám přišla i babička a povídali jsme si a smáli se a já sem byla moc šťastná. Bylo to jako dřív, když jsem byla ještě malá. Jenže pak jsem se zarazila a řekla jsem babičce: “Babi, když si tu povídám s dědou, který je mrtvý, tak ty musíš být taky mrtvá, ne?”. A babička přikývla, že tomu tak opravdu je…

Když jsem se ráno vzbudila, šla jsem to hned říct mámě, která mi řekla, babička Ti asi přišla říct, že už odešla a je šťastná. A máma měla pravdu. Za pár minut nám volali z nemocnice, že babička včera v noci, cca 3 hodiny po našem odchodu zemřela. V tu chvíli jsem pochopila, proč a kdo mi u babičky v nemocnici říkal větu: “Už běžte, už běžte…”. Byl to děda…

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek