Dobrý den, jsem Marcela
Nebudu Vám namlouvat, že karty vykládám od dětství. Můj příběh je jiný, než příběh většiny kartářek. Nezdědila jsem tento um od dávno mrtvého předka. Nepřinesla jsem si ho ze zpáteční cesty ze smrti, po nějakém nepříjemném život ohrožujícím zážitku.
Je to dar od mojí nejmladší dcery.
A tohle je můjpříběh
Když jsem v létě 2008 po třetí otěhotněla, bylo to velké překvapení pro všechny.
Nic takového už jsem neplánovala. Můj manžel, mimochodem lepšího bych si nemohla přát, vůbec nebyl nadšený. Znáte chlapy po čtyřicítce. Už chtějí jen poznávat svět, hrát tenis, jezdit na kole, prostě si užívat života. I já jsem to už všechno chtěla.
Moje obrovská úcta k života mi nedovolila řešit tuhle situaci radikálním způsobem. Bylo mi jasné, že moje svědomí by tíhu takového rozhodnutí prostě neuneslo.
Pět dlouhých měsíců se o mém těhotenství vůbec nemluvilo. jako by vůbec neexistovalo. Moc jsem se tenkrát nabrečela, ale byla jsem na sebe pyšná, že jsem v téhle životní zkoušce obstála.
A tak se naše milovaná Adélka narodila.
Od samého začátku byla tatínkův miláček, který se to s ním naučil pěkně koulet.
Karty mě přitahovaly už od puberty.
Objížděla jsem spousty kartářek, lačná po informacích, co hezkého mi život nachystá.
Když mi bylo 25 let, koupila jsem si svoje první vykládací karty. Doma jsem je plná očekávání vyložila na stůl, ale koukaly na mě jen mrtvé, nic neříkající obrázky. Snažila jsem se tedy významy naučit z knihy, která byla ke kartám přiložena, ale do hlavy jsem je nedostala.
Karty jsem tenkrát někam založila a i když jsem je mockrát hledala, už jsem je nikdy nenašla. Ani dnes nevím, kde vlastně byly.
V prosinci 2009 za mnou přišla nešťastná kamarádka.
Právě v té době odhalila nevěru svého muže se ženou, která byla o 16 let mladší.
Umíte si to asi představit. No hrůza.
Seděly jsme v kuchyni, já poslouchala její vyprávění a najednou se mezi dveřmi objevila naše malá Adélka, která v té době začínala právě chodit. Stála tam, koukala na nás a svojí malou ručkou mi podávala moje první vykládací karty, které jsem si jako mladá koupila a odložila je, protože jsem z nich neuměla číst. Nikdy jsem nepřišla na to, kde je Adélka našla.
A tak překvapeně povídám: „Víš co, tak dáme šampaňský a já ti u toho ty karty vyložím.“
Věřte, že jsem si opravdu myslela, že se jen pobavíme. Že jí povím něco hezkého, abych ulevila jejímu trápení, zasmějeme se a bude po všem. Ale opak byl pravdou. Karty, které jsem vyskládala na stůl na mě tentokrát promlouvaly jazykem, ze kterého nám oběma na zádech naskakovala husí kůže.
Bylo tam úplně všechno…
Od té doby se snažím tento dar rozvíjet, nechci ho nechat se rozplynout.
Jsem přesvědčená o tom, že to byl dárek od mé dcery.
Dárek za to, že dostala šanci se narodit, za to, že tu může s námi žít.
Cítím velikou vděčnost za to malé uklouznutí, za to že mi život dal tři krásné zdravé děti a za manžela , který nás má nade všechno rád…
