Dej přednost životu před smrtí

Tenhle příběh se mi stal už před lety. V tom roce můj manžel dodělal vysokou školu a moje babička oslavila krásné 92 narozeniny. Ještě pořád byla docela v pohodě. Chodila na procházky, dokázala se sama o sebe postarat.

Byl to příjemný čas, ve kterém jsme se s manželem těšili na jeho blížící se promoce.

Ve čtvrtek ráno jsem došla jako obvykle do práce, byl to den jako každý jiný. V 11 hodin a zvonil telefon. Pracovala jsem v kadeřnictví a telefon vyzváněl během dne mockrát, teď to ale bylo jiné. Ještě než jsem zvedla telefon k uchu, abych zjistila, kdo je na druhé straně a co ode mě potřebuje, ozval se mi v hlavě hlas: volá máma, babička umřela. A jakýsi druhý hlas tomuto hlasu odpověděl: prosím, ať není pohřeb v úterý, v úterý má Milan promoce. V ten okamžik se telefon dotkl mého ucha.

Říkám: „Krejcarová, dobrý den.“

„Ahoj, tady je máma, babička umřela.“

Začala jsem brečet. „To je mi moc líto mami, kdy bude pohřeb?“

„V úterý“

„V úterý? V úterý má Milan promoce, jak to mám udělat mami?“ Po tvářích se mi koulely slzy, byla jsem zoufalá. Mezi oběma místy byla vzdálenost téměř 300 km, věděla jsem, že si budu muset vybrat.

„Co bys udělala ty mami?“

„To nevím, holčičko. Musíš se rozmyslet sama, dej mi vědět. „

2 dny jsem byla naprosto zoufalá. Bylo mi líto babičky, která odešla, přestože k ní byla smrt velmi milosrdná. Večer usnula a ráno nebyla. Kdo z nás by si takovou smrt, až jeho svíčka dohoří, nepřál? Dva dny se mi v hlavě honily výčitky z toho, že jednoho z nich zklamu. Mám podpořit manžela a sdílet s ním jeho radost, a nebo se mám jít naposledy rozloučit s člověkem, který mi byl blízký a doprovodit ho na jeho poslední cestě?

Dva dny po té co babička umřela, se mi v noci zdál sen. Byl velmi živý. Babička za mnou přišla a aniž bych já cokoliv řekla, povídá: “Jeď s Milanem, holčičko a udělej mu radost, protože tam to bude ještě pokračovat, tam je život, tady už není nic.

Probudila jsem se a brečela, teď už ale úlevou. Přišla, aby mi pomohla, protože věděla, že se trápím, přišla se rozloučit a říct mi, že se na mě nebude zlobit, když jí nedoprovodím. Že by měl člověk dát přednost životu před smrtí. V duchu jsem jí děkovala a doufala, že se moje díky dostaly až k ní.

A tak jsme si v úterý s manželem a dětmi užili krásné promoce. Já během nástupu studentů a potlesku těch, kteří je přijeli podpořit šeptala rozloučení babičce. „Sbohem babi, měj se tam krásně“

Když jsme dorazili z té velké slávy domů, zapálila jsem svíčku a s myšlenkou na babičku už jsem se usmívala. Věděla jsem, že moje rozhodnutí bylo správné. Všechno bylo tak, jak to mělo být.

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek