MŮJ PŘÍBĚH

Já obrysJmenuji se Marcela Krejcarová.

Nebudu Vám namlouvat, že karty vykládám od dětství. Můj příběh je jiný, než příběhy většiny kartářek.

Nezdědila jsem tento um po rodičích, ani od dávno mrtvého předka.Nepřinesla jsem si ho ze zpáteční cesty ze smrti, po nějakém nepříjemném život ohrožujícím zážitku.

 

 JE TO DAR OD MOJÍ NEJMLADŠÍ DCERY…

 

Když jsem v létě 2008 po třetí otěhotněla, bylo to velké překvapení pro všechny. Nic takového už jsem neplánovala. Můj manžel, mimochodem lepšího bych si ani nemohla přát, vůbec nebyl nadšený. Znáte chlapy po čtyřicítce. Už chtějí poznávat svět, hrát tenis, jezdit na kole, prostě užívat si života. I já jsem to už všechno chtěla.

Moje obrovská úcta k životu mi ale nedovolila tuhle situaci řešit radikálním způsobem. Bylo mi jasné, že moje svědomí by tíhu takového rozhodnutí prostě neuneslo. Potraty v době tak rozmanitých antikoncepčních prostředků, jsou pro mě nepřípustným a nezodpovědným mrháním lidskými životy.

5 dlouhých měsíců se o mém těhotenství doma vůbec nemluvilo. Jako by vůbec neexistovalo. Moc jsem se tenkrát nabrečela. Byla jsem  na sebe ale pyšná, že jsem v téhle životní zkoušce obstála. A tak se naše milovaná Adélka narodila. Od samého začátku byla tatínkův miláček, který se to s ním naučil pěkně koulet. (-:

Výklad karet mě přitahoval už od puberty a tak jsem objížděla spousty kartářek, lačná po informacích, co pěkného mi život chystá. Když mi bylo asi 25 let, koupila jsem si svoje první vykládací karty. Doma jsem je plna očekávání rozložila na stůl, ale koukaly na mě jen nic neříkající mrtvé obrázky. Snažila jsem se tedy významy karet naučit z knihy, která byla ke kartám přiložena, ale do hlavy jsem je nedostala. Karty jsem tedy uklidila na mně doposud neznámé místo. Během 15 let jsem je několikrát hledala…, marně.

V prosinci 2009 za mnou přišla nešťastná kamarádka, která v té době odhalila manželův vztah s partnerkou o 16 let mladší, než byla ona sama. No umíte si to představit, hrůza.

Seděly jsme v kuchyni, já poslouchala její vyprávění a najednou se mezi dveřmi objevila naše malá Adélka, která v té době právě začínala chodit. Stála tam, koukala na nás a svojí malou ručkou mi podávala moje první vykládací karty. Do dnešního dne nevím, kde je našla.

A tak překvapeně povídám: „Víš co, tak dáme šampaňský a já ti u toho ty karty vyložím“.

Věřte, že jsem si opravdu myslela, že se jen pobavíme. Že jí povím něco hezkého, abych ulevila jejímu trápení, zasmějeme se a bude po všem. Ale opak byl pravdou. Karty, které jsem vyskládala na stůl na mě tentokrát promlouvaly jazykem, ze kterého nám oběma na zádech naskakovala husí kůže. Bylo tam úplně všechno…

Od té doby se snažím tento dar rozvíjet, nechci ho nechat se rozplynout. Jsem přesvědčená o tom, že to byl dárek od mé dcery za to, že dostala šanci se narodit, za to, že tu může s námi žít.

Cítím velikou vděčnost za to malé uklouznutí, za to že mi život dal tři krásné zdravé děti a za manžela , který nás má nade všechno rád.

Kéž by i životy Vás všech mohly být tak šťastné… 
Tak trochu jinak ke mně tohle poslání přišlo a já ho chci tak trochu jinak využít. Jak tyhle věci cítím a vnímám, si můžeš přečíst tady. 🙂 
Máš ještě chvilku?

rodina1

P.S. Já věřím na zázraky a tak se mi dějí. (: